Je to tu balím věci do školy a vyrážím do Londýna. Loučení s rodinou bylo dlouhé a vypadalo jako by nikdy nemělo skončit. Taťka s mamkou se snažili zadržet slzy, ale vím, že to bylo těžké. Bratr se na nádraží ani neukázal, prý je se svojí budoucí ženou, jak jí říká.
Usazena ve vlaku směr Londýn, statečně mávám rodičům. Neřvi, hlavně neřvi. Vlak odjíždí ze stanice, hráze se otevřely a slzy tečou. Řvu, jak želva. Teprve poté, co si ke mně sedá stará paní, přestávám plakat. Cesta do Londýna s 2 přestupy trvá 5 hodin.
Jsem v Londýně. Opuštěna. Marně se snažím porozumět mapě, kterou mi rodiče namalovali. "Tam trefíš i po slepu," uklidňoval mě taťka. Vydávám se na cestu. Po pár krocích potkávám člověka v dlouhém hábitu. V domnění, že je to kouzelník, se ptám, kudy do Děravého kotle. Chlap tvrdí, že to nikdy neslyšel a pokračuje dál svou cestou. Podívám se na mapu a vydávám se na cestu. Po cestě bloudění konečně ve 4 hodiny odpoledne stojím před Kotlem.
Sláva. Úleva. Vcházím dovnitř. Prvního koho potkávám je Nicoletta, která taky neví, komu říct o pokoj. Naštěstí netrvá dlouho a ujímá se mě brigádnice. Uf. Jsem ubytovaná. Vracím se zpět do hospody, kde se potkávám se staršími studenty. Jeden se mi snaží vnutit svoje staré oblečení. Ano, měla bych šetřit. Ale rozhodnu se oblečení nekoupit.
Žádné komentáře:
Okomentovat