První dny v Bradavicích aneb Sranda musí být

Můj milý deníčku

První dny mého nového života, jak tomu občas někdy říkám, by se daly shrnout do jednoho slova SRANDA.
*kreslí sebe s modrými vlasy*
 První týden rychle utekl a začal druhý. Rozhodla jsem se, že musím začít chodit včas na hodiny a hlavně najít vždy správnou učebnu. V pondělí a v úterý to nebyl problém. Držela jsem se Vanessy doslova   zuby nehty a vždy došla do správné třídy.
Středa byla zlomová. Učebnu formulí, kterou jsem hledala společně s jinými studenty nejen z Havru, jsme prostě nenašli. Jsme vůbec normální? Položila jsem si tuto otázku před spaním. Co je na tom těžkého? Tak snad příště už ta trefím.
Se svěšenou hlavou jsem se vydala zpět do spolky, kde vůbec nikdo nebyl. Sedla jsem si ke knihovně  a vzpomínala na to, jak mi v úterý partička havranů z druháku obarvila vlasy na naši kolejní barvu. Moje vlasy nevypadaly až tak špatně, ale první pocit nebyl ten nejhezčí. Hrozně moc jsem se lekla a kdoby se nelekl. Znám ten pocit, když jsem nechtěla vylézt z  postele časně z rána a byla jsem politá od hlavy až k patě vodou od mého bratra. Takový podobný pocit to byl. Rozčílením jsem na ně vyjela. Uklidňovali mě tím,že za chvilku to zmizí. Možná mě to trochu uklidnilo. Poté, co jsem zjistila,že moje hlava už je zase blonďatá, jsem šla se vydala do postele.